"Má cenu ještě jít dál? Dá se vidět něco dalšího?," ptá se Francouzka. Češky na Korsice. Samostatná rychle se pohybující česká jednotka totiž působí kdekoliv na světě jako doma. Byť je na francouzském ostrově úplně poprvé.
Už třetí dotaz na totéž. Ještě, že tázající se paní neviděla, jak cestu k vodopádům hledám o zatáčku výš. Byla tam voda - dvě zelené cisterny. S lebkou a nápisem: "Nepijte."
Úzkou cestu k dílu přírody jsem objevila jen díky pestrobarevné bundě německého turisty. V hustém křoví z macchií mizela totiž velmi, ale opravdu velmi, pomalu.
Pak už dobrodružství. Macchie spojené nad hlavou střídá horská cesta mezi kameny, lezení po skalách s hladce osahanými kmeny a větvemi stromů. Tolik různých rukou se jich s důvěrou drželo!
První vodopád. No, spíš vodopádeček. Prťavý. Cítím se podvedeně. Dala si snad autorka průvodce před cestou jointa? Že jí tenhle padající shluk kapek připadá nádherný? Ale budiž. Má šanci. Hledám.
Další cesta podél vody, hopkání po obřích balvanech, klouzání stráněmi, mačkání se do úzkých výklenků a postupně: objevují se nové a nové vodopády, větší a větší, krajina se otevírá, proud vody si nachází čím dál tím líbeznější cestu. Nezapomíná ani na jezírka pod strmými srázy.
A pak to přijde. Chce se mi tleskat. Zpívat. Křičet. Výskat. Skákat radostí.
Být tu autorka průvodce, omluvím se jí a dám jí velkou pusu.
Nádherné vodopády!