Záměr? Vylézt na všechny nejvyšší hory tuzemských pohoří. Doba splnění? Záleží jen na mně. Důvod? Hory jsou krásné a klidné. Říká kluk, který už pár vysokých kopců zdolal. Blízký kluk.
Přiznávám se: nevěděla jsem, kde je a že vůbec je. Gymnaziální zeměpis se schoval v temných hvozdech. A nebyl to Český les. Právě tam je totiž Čerchov. S výškou 1 041 metrů nad mořem píší, že jde o nejvyšší horu Haltravské hornatiny, Českého lesa a okresu Domažlice.
Páteční cesta tam za světla, příjezd za tmy s předpovědí sněhu nejen v Plzeňském kraji. Bydlení ve skvělém Pensionu u Chodského Hradu přímo v centru Domažlic na historickém náměstí, obava z parkování se ukazuje jako lichá. Recepční pensionu příjemná a znalá, pokoj i snídaně v duchu chodské vstřícnosti a útulnosti. Po chvilce se cítíte jako doma. Taky bezva tip na restauraci U Kulináře na večeři. Kousek od věže, v prosinci mile skrytý za rozsvíceným vánočním stromkem. A když se necháte vzít do patra, dáte si malou tmavou 18, tacos s kuřecím masem a posloucháte lidi (paní objednávající si „šiken stejk“ vypadá, že chce jít do kina na „skifi“ :-)), odcházíte do dočasného domova s rozesmátým nadhledem a pocitem, že svět je fajn.
Ráno sníh. Bílé náměstí. Po snídani převlek za horalku, autem do Klenčí pod Čechovem, dál po vlastních podle plánu. Šlapu po silnici do kopce, drobně sněží, zastavuje terénní auto. Muž stahuje okýnko: „Nechcete popovézt?“ „Ne, díky moc, pěšky jdu schválně,“ odvětím. Výhledy: restaurace, vlek, pomník J. Š. Baara, od kterého se nabídne Domažlicko jako na dlani. Zima tak akorát, chvilku po lesní cestě, krásně to křupe. Capartice a parkoviště. Většina lidí tam nechává auto. Dál je zákaz vjezdu. Kluk a holka přede mnou, chvílemi se drží za ruce. V zasněženém lese na obzoru působí romanticky. Po přiblížení moc nahlas, lepší jít rychle a znovu se ponořit do ticha. Klidné hory jsou nejkrásnější. Bílo na zemi, bílo z nebe, kapuce na hlavě, občas zvuk zvířat. Na rozcestníku vlevo. Sněhu přibývá, vyšlapané dráhy chvílemi mizí, chůze je náročnější. Nevadí, je na co koukat, v sobotu před 12:00 h zdá se být všechno, jak má. Než dojdete na vrchol.
Pláň. Snad. Bílo. Jediná jistota. Bílo na zemi, padá z nebe, všude přede mnou, za mnou, zleva, zprava, kam se podíváš. Vrchol Čerchova a vše schované v husté nepropustné mlze. Má tu být Kurzova věž, další výšková stavba, restaurace a mnoho dalšího. Kde prosím? Obrys postav, jdu blíž, teprve metr ode mně rozeznávám dva muže u mapy. „Takhle to tu je celou dobu? Jak jste tu dlouho?,“ ptám se. Smějí se: „Jo, jo, asi hodinu. Ale nebojte, rozhledna tam je a mají otevřeno, můžete si dát gulášovku a svařák, to jsme nečekali.“ Jdu hledat. Nacházím. Nikoliv otevřenou rozhlednu, i když k ní dojdu a fotím to málo, co je vidět. Klíčové se stává Bistro Čerchov. Plné lidí, psů a retro předmětů. Psů na zemi, odpoledne tam zřejmě budou i někteří hosté :-). Počasí venku, uvnitř vůně, přístup personálu, historické fotky, staré vysílačky a další přístroje, teplo z kamen, vše doslova vybízí zůstat co nejdéle. Na mě čeká poslední prázdný stůl. Sundávám vrstvy do zimy, objednávám gulášovku a pivo.
Užívám si. Jako by se Český les a Čerchov za mlhu omlouvaly vřelým lidským přístupem. Omluva přijata. Někdy i zastřený zážitek může být přesně to, co v danou chvíli potřebujete.
Cesta zpět. Dolů to jde vždycky líp. Taky rychleji. Na capartické silnici jsem coby dup. I video pro PíCí natáčím. I pár fotek s tušením Kurzovy věže z vrcholku Čerchova mám.
K Výhledům cestou lesní, je příjemnější než silnice. Přesně z opačné strany než já přicházejí dva muži. Zaostřujeme na sebe. Známé tváře. Jsou to ti stejní, které jsem se potkala v mlze u mapy na vrcholu. „Odkud jste přišla?,“ diví se. „Ze shora!,“ směju se: „A vy?“ „Ze spoda, tam nám to ukázala mapa,“ překvapeně přiznávají. Ve druhém setkání je horská pospolitost. „Kam teď jdete?,“ ptají se. „Dolů, mám kousek auto.“ Loučíme se, pokračuju po silnici.
A najednou… zastavuje auto. Muž stahuje okýnko: „Nechcete svézt?“ Totéž, co po cestě nahoru. Jen jiný muž v jiném autu. Poděkuju: „Nechci, díky moc, chodím ráda a kousek mám auto.“ „Tomu rozumím, taky rád chodím,“ usměje se řidič a pokračuje. I já. Pěšky. Uplyne sotva pár minut a…
Zuřivé skřípání brzd, zastavuje další auto, řidič stahuje okýnko. Nevěřícně se dívám a rozesměju se. Pusu od ucha k uchu má i řidič a jeho spolujezdec. Jsou to ti dva muži, které jsem potkala na vrcholu Čerchova a taky u pomníku na Výhledech. „Sedněte, vezmeme vás!“ „Páni, zase vy, hezký! Vzít nepotřebuju, chci jít pěšky, auto mám v Klenčí. Díky a užijte si to!“ „I vy a šťastnou cestu. A třeba zase někdy…“
Třeba zase někdy. Na Domažlicku určitě. Je tam tolik co objevovat. A tak milí lidé. Do roka a do dne, Jane Sladký Kozino? Mimo jiné víc prozkoumat kostel svaté Anny v Horšovském Týně i celou obec a večer zajet k jezeru a přespat v roubence u Babylonu. Bez zmatení, toho už bylo dost.
