Záměr? Vylézt na všechny nejvyšší hory tuzemských pohoří. Doba splnění? Záleží jen na mně. Důvod? Hory jsou krásné a klidné. Říká kluk, který už pár vysokých kopců zdolal. Blízký kluk. Tentokrát šel se mnou nahoru.
Jsou kopce, na které se vám jde líp. I když máte za sebou propařenou noc s plzničkou, margaritou a několika panáky rumu. Co taky dělat v neděli večer v Chomutově, kde s pátou hodinou až na pár restaurací všechno zavírají, když za vámi přijede PíCí? 😉 Ač seznam věcí do podhůří Krušných hor vypadá na týdenní výlet, Bezručovo údolí ukazuje zimně-jarní tvář a 878 m vysoká Kamenná hůrka za mrazivě krásnými stromy natěšeně čeká na skutečné jaro. Stejně jako my.
Ve volný den vstáváme pozdě. Tak akorát na snídani v bytě po babičce. I přes retro styl a víc než půl roku od doby, co není, má pořád jedinečnou atmosféru klidu a bezpečí. Rozumné oblečení na sebe, ochranné nepromokavé vrstvy do batohů, taky jídlo na celý den včetně cestou pořízených sedmi rohlíků, šunky, sýra a vody. V údolí totiž až na začátek trasy není žádná hospoda. 24 km před námi s vidinou výletu nahoru a dolů a nahoru a dolů a tak pořád dokola.
Taky vodní nádrž Kamenička, Dolní vodopád Chomutovky, Černý, Starý a Nový rybník, opravovaná hájovna Nový dům (i když podle něj, rozuměj, muže, takhle hájovny přece nevypadají...😉), rozcestníky Hadinec a u svaté Anny, kouzelný bukový les, traktor s obrovskými sněhovými řetězy, bahnitá křižovatka se spoustou pokácených stromů, mužské hlasy jako jediný záchvěv civilizace, jejichž vlastníky vůbec nepotkáte...
Autem jsme dojeli až k Třetímu mlýnu. Tedy stejnojmennému rozcestníku, který ho připomíná. Tam podle cesty zakreslené do mapy.cz měl nastat směr vpravo. Chyba lávky, kvůli kácení stromů byla cesta uzavřena. Dáváme se vlevo podél Chomutovky, kudy jsme měli jít zpátky. Kousek od vodopádů odbočka do kopce. "Musíme vidět Kameničku, tatínek o ní tak nadšeně vyprávěl. Její hráz připomíná cimbuří hradu!" Viděli jsme. I další cyklostezky, kterými je Bezručovo údolí doslova protkané. Stejně jako desítkami cest po vrstevnicích, turistickými trasami nebo nenápadnými pěšinkami mezi stromy.
To všechno za proměnlivého počasí, s chladnými až mrazivými pásy. Poletující vločky sněhu jako by chichotavě potvrzovaly, že je apríl. Tak jsme si několikrát oblékli všechny nepromokavé, tudíž i větru odolné vrstvy, abychom je na sluníčku nebo s rychlejším tempem zase sundali. Rozhodně jsme je ocenili na posedu při pozdním obědu. Kde taky obložit rohlíky šunkou a sýrem než na vyvýšeném místě a vychutnat si tak nejen zasloužený dlabanec, čistou přírodu a společný čas. Podobně, jen o pár hodin a kilometrů dál, se pro jídlo nabídly klády na mýtince. "Dobrý červený jabka jsi pořídila! Půjdeme pomalejc, abys nebyla za Sněhurku!"
Tak jsme šli celý den. A i když v této části Bezručáku nejvyšší Kamenná hůrka zůstala jen tušením za zmrzlými stromy, byl to výlet, co chytí za srdce. Cesta, která inspiruje k dalšímu objevování. Hor i sebe samotných. Děkuji, PíCí. I díky Tobě vím, jak hezké je chodit nahoru na horu.
Aby romantiky nebylo příliš: zimou jsme se klepali celou zpáteční cestu do bytu po babičce. Milý za volantem, ač se zpět jelo jen asi 7 kilometrů, málem usnul. Doma nás tak nezávisle na horké sprše rozehřál až téměř dvou hodinový spánek. Pod dvěma peřinami přitulení k sobě.
Za pár dní mi koupil pohorky.