Není to ani rok, co jsem jednomu důležitému člověku psala o rukou. V souvislosti s láskou. Nezanevřela jsem na ni, ani na ruce.
Mám ruce ráda. Nejen své. Dá se z nich hodně vyčíst a jako spojka skvěle fungují. Taky jako držák.
Třeba nedávno s tesaříkem. Zmateně u nás přistává v kempu na Šumavě. Vyděšená pětiletá holčička křičí, uvelebí se jí na hlavě. Její maminka, fotografka, jásá. Běží pro makro objektiv. S hláškou: „Když se to hýbe, neudržím se.“ Pak potřebuje, ať se brouk chvíli nehýbe. Taky něčí ruku. Moje je po ruce.
Držím. Zřejmě mě nakazilo nadšení ženy s fotoaparátem a radost její malé dcerky z toho, jak je tesařík barevný. Jak má ale dlouhá tykadla! Opatrně se pokouší prozkoumat neznámý povrch. Na lidské kůži se často neprochází. Nakonec rozpačitě jakoby přešlapuje na místě. Kvůli focení ho přendávám z ruky na ruku, takže i když nožičkami kmitá jako o život, neposune se vůbec nikam. Je nám ho líto. Tolik krůčků a kroku udělat zbytečně.
Najednou to vypadá, že si tesařík konečně vzpomněl na křídla. Roztahuje je, zvedá tykadla a… krovky znovu skládá. Je unavený ze zbytečné chůze? Obava, že nikam nedoletí? Neznámé ruce, od kterých neví, co má čekat?
Nakonec jsme ho přenesli na strom. A poděkovali. Zeleně duhovému broukovi v roli modelky za trpělivost s focením a planým pohybem, dívce s objektivem za radost z obrázků, přírodě za barevný dárek a rukám. Zažily – znovu - zvláštní dotyky. Budou si je pamatovat.
Kvízová otázka závěrem.
Víte o jakého tesaříka jde?
a) obecný
b) richard
c) pižmový