6.15 h ráno. Úterý. Nesmělý zvonek. Za dveřmi sousedka: "Neteče od vás voda?" Dívám se nechápavě, z koupelny jsem před chvilkou vyšla a až na mé mokré vlasy je suchá. "Voda? Proč? U mě vše ok," ujišťuji neplánovanou návštěvu. Nedůvěřivý pohled nemizí, beru paní dovnitř, ať se podívá sama. Mokrý flek pod karmou jen zvyšuje pochybnosti. Shodneme se, že zavolá instalatéry, ať zjistí, kde je problém. Bere si na mě mobil. Jedu do práce. Platí nouzový stav kvůli koronaviru. Mám ho mít snad i v koupelně?
***
9.00 h stejný den. Sms: "Instalatéři přijedou mezi 10.00 a 11.00 h. Potřebují jít i k vám do bytu, budete doma?" Zoufale se dívám na nevyřízené telefonáty, maily a nekonečný seznam poznámek, komu dát jakou informaci. Teď všeho nechat a jet domů? No jo, ale co když je fakt problém u mě? On-line práci zvládám. Jedu. Instalatéři jsou u mě ve 12.00 h jako na koni. Několik zkušených pohledů a verdikt: "Problém je u vás." Můj zoufalý pohled zdůrazňuje: "Opravíte to hned? Nebo aspoň dnes?" Vypínají přívod vody a slibují za za chvíli někdo přijede. Čekám. A pracuju. Přísnější mimořádná opatření v souvislosti s 2. vlnou koronaviru jsou na spadnutí. Moje koupelna je předběhla.
***
13.00 h. Jiná dvojice řemeslníků. Ukrajince střídají Češi. Vrtání, po sundání kusu zdi nachází problém - z prasklé trubky pod karmou stříká voda. "To jsme ještě neviděli," shodují se: "Olověná trubka. I ty další. Jak starý je dům?" Přiznávám datum "narození" původní strašnické zástavby: rok 1932. A hle, další problém.
Olověné trubky se už nepoužívají, musí se to vyměnit komplet. Stav nouze v koupelně trvá. Koronavirová opatření prý zpřísní ve čtvrtek. Roušku už teď potřebuju i doma, prach z vrtání všude, kde se nadechneš.
***
Středa. Den poté. Včerejší dohoda s řemeslníky, že dnes přijedou ve 14.00 h. Beru si práci domů, jedu, čekám. 15.00 h nikde nikdo. Volám a velké překvapení. "Víte, my museli na havárku s odpadem, kolega, který teď řídí, vám pak zavolá." Brunátním, zrovna dnes jsem potřebovala s hodně lidmi probrat věci v práci osobně, druhý den ráno důležitá tiskovka. Uplyne hodina, volají. Prý dnes nepřijdou, ať se domluvím s jejich ukrajinským šéfem. Volám mu, omlouvá se a říká, že by druhý den ve 13.00 h mohl přijít se zedníky. Ale že to ještě večer potvrdí. Realita? Nikdo večer nevolá, koupelna vypadá jak po výbuchu a druhý den v půl druhé telefonát: "Jdeme na tu koupelnu, jsme před vaším domem, jste doma?" Grrr. Sedím u počítače v práci, úkolů nepočítaně, jedná mimořádná vláda o zpřísnění nouzového stavu kvůli koronaviru a já mám všeho nechat a odjet? Důrazně vysvětluju, že teď a s takovým přístupem dál to nepůjde. Rozhodnutá, že jestli ho nezmění, hledám nového dodavatele. Omluva, několik a dohoda, že kvůli prohlídce a nacenění přijedou večer ve 20.00 h. Poslední šance. K večeru se vyhlašují v celé ČR další mimořádná opatření. Šéf řemeslníků přijíždí s dalšími dvěma muži ve 20.02.
***
A pak už to odsejpá jak dobře seřízený stroj. Jako bychom si s řemeslníky v rychlosti prodělali dětské nemoci a pak už věděli, jak na to. Podobnost s mimořádnými opatřeními kvůli koronaviru? Chci věřit. A věřím. Taky pro to něco dělám. Abychom z krize vzešli silnější, ohleduplnější a pokornější. A taky, aby bylo jasné, kdo skutečně ví, umí a chce pracovat a kdo jen parazituje na jiných. To si moc přeju. Taky novou koupelnu.😉
