Tři obvyklé rohlíky, prosím," říká v obchodě, kam chodí každé ráno pro snídani. "Teď už jste u nás na dvorku," dozví se od řidiče auta, kterého se v mlze držel, aby nezabloudil. "Postýlka," nadšeně skáče do peřin po celodenním maratónu. Hlášky našich milovaných mužů ukazují, že mají rádi svůj stereotyp, chtějí si usnadnit život a nikdy nepřestanou být dítětem.
Proto se na ně nezlobíme, když při jarním tání zkouší pevnost ledu, skáčou s lodí jez tam, kde téměř není voda nebo se ztratí cestou domů, protože automaticky jedou na chalupu.
"Prosím tě, kde mám klíče?," ptají se každé ráno při odchodu z bytu. Zřejmě stále věří, že nápis K+M+B jim jiný muž solidárně nechává jako mnemotechnickou pomůcku nad dveřmi. Vzkaz, že si doma nesmí zapomenout Klíče - Mobil - Benězenku. No jo, parťák moc neumí česky. A návod z futer pořád někdo maže...
Přiznejme si ale: nedělá nám dobře, že se muži ptají, kde co mají, co koupit i na jiné věci, nás, žen?
Není fajn být potřeba a mít přehled? A není pohodlné pro naše milované "pány tvorstva" takovou hru hrát? Díky ní se mohou soustředit na řešení mezinárodních otázek, technických, kosmických, futuristických, akademických a celé řady dalších naprosto zásadních problémů světa.
Ono totiž stačí, že se ženy a muži v pořádku sejdou doma. Kde si umí a chtějí hrát. A kde i obvyklý obyčejný rohlík chutná jako největší lahůdka.