top of page
  • Obrázek autoraŠtěpánka Filipová

Zabijeme kočku

Aktualizováno: 3. 5. 2021

"Zbyla mi jedna lžička. Odnesl si, když se odstěhoval, dva servisy příborů. Asi se mu líbily a nemohl se rozhodnout," cynicky se smějeme po několika sklenkách vína "veselým" příběhům našich vztahů.

"Nepíše mi, nestalo se mu něco? Dřív psal několikrát denně včetně přání dobrého rána. Co když měl nehodu a leží někde v nemocnici?," říkáme se zcela vážnou obavou, protože si přece nemůžeme připustit, že už o nás nemá takový zájem jako dřív. Má-li vůbec nějaký.

Zřejmě v té hospodě není. Ne, ne, teď přijel! To tam ale nemůžu já!!! A kde vůbec byl?! Zas u ní? Mohla bys to jít zjistit?," chrlí věty za sebou děvče schované za záclonkou u okna se strachem, ale také s nadějí, o které vůbec neví, zda má smysl.

K naději, i když nepatrné, se upínáme často. Hledáme pomyslně světlo na konci tunelu, věnujeme čas našim představám a energii našim přáním a touhám. Někdy se to potká, jindy ne. Někdy jsou náznaky skutečně světlem, jindy však pouze hrou na kočku a na myš.

A když je v tom nedej bože ještě nějaká třetí, nějaký pes, končíme v péči psychologů. Po promarněném čase, během něhož jsme s ochromenou duší a končetinami nebyly schopné téměř vycházet z domu.

Ono se není co divit. Když se při rozhovoru s panem Božským po společné noci dozvíte: "Rozhodování mezi červenou a modrou je tak těžké! Je to podobné, jako bych měl říct, zda zabijeme kočku nebo psa. Jenže obojí nedávám. Tak raději zabiju kočku. Promiň."


"Mňau."

8 zobrazení

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Rozběhnout se

Comments


bottom of page