Vyžranej zub. Tak babička mluvila o mém dědečkovi poté, co ho poprvé uviděla. Určitě neumí tancovat. Uměl a vyzval ji. Určitě si ten zub nedá opravit. Dal a všechny.
U zubaře byl poctivě před svatbou, jinak by si ho prý babička nevzala. Pak už tam nikdy nepáchnul a bezzubé dásně umně maskoval, že ani při smíchu nikdo nic nepoznal.
A že se smál rád. Taky se rád jen tak usmíval. Na ženy především. I ve vysokém věku měl neodolatelné charisma, z kterého se slečnám o víc než polovinu mladším podlamovala kolena.
Nebo za to mohly modré oči? Prý to byl hlavní důvod, proč si ho babička vzala. Oči a obočí, to ji zajímalo. Zřejmě na rčení: "Oči okna do duše" něco bude.
Dědečkova duše někde kolem poletuje a s úsměvem na nás mrká. Na všechny lidi, ženy zejména.
PS: Dušuji se, že i když mám oči po dědovi, raději mrkám na pány. Mrkací oči, tak je jeden muž označil. Zatím si mě ale nevzal...
Comments