Popírač covidu. Tak mě před časem označil někdo z blízkých. Neměl pravdu. Jednak jsem si pandemii během krizových let naplno a v přímém přenosu prožila v práci jako šéfka komunikace Ministerstva průmyslu a obchodu. Právě od nás čerpali informace snad úplně všichni a já je zveřejňovala v jakýkoliv čas, aby lidé věděli. „Druhak“ aktuálně covid mám. Sejmul mě docela dost. Přišla jsem kvůli němu o hlas, což je pro mluvčí trochu peklo. Mluvčí, která nemluví. Nebudu se zaobírat tím, jaké zvíře připomínám, když beru telefon a vyluzuju zvuky. Spíš poděkuju za jiné formy komunikace a budu doufat, že choroba odezní se stejnou silou, s jakou přišla.
Karma je zdarma
Zřejmě si za to můžu sama. Fakt, že se mi nemoc celou dobu vyhýbala, jsem brala jako samozřejmost. S přesvědčením, že jsem tak „promořená“, že se i covid lekne. Možná za to může to poslední pondělní odpoledne a večer venku. Kdy jsem po Pražském hradě a z něj šla bosa. Červené lodičky na úzkém podpatku a historické dlažební kostky nejdou dohromady. Co na tom, že jsme v Jízdárně Pražského hradu zhlédli rozhýbaného Muchu - „můj“ chlapec, který při něm usnul, naštěstí vůbec nechrápal 😊. Co na tom, že jsme Zlatou uličku měli skoro celou pro sebe, protože turisti se i do takových úžasných míst vrací hodně pomalu. Koronaviru bylo evidentně taky fuk, že jsem nabíhající chrchlání chtěla vyhnat kubánským mojitem (asi málo ledu?) a nahlas čtenou knihou o cyklistice. Vím teď sice, kdo je Bernard Hinault, ale taky, že si nemám dělat legraci o horší chřipce a o tom, že mě kašel čas od času dusil už před covidem.
Čas zúčtování
Povalování se v posteli od okamžiku, kdy začnete svět aspoň trochu vnímat (prvních pár dnů jsem v horečkách, kašlání a s oteklým krkem dokonce volala maminku), má několik výhod. Hlavní je zřejmě čas. Ušetříte ho na tom, že nikam kromě bytu nemůžete. Takže ho neztrácíte v MHD, na zbytečných schůzkách či nesmyslnými telefonáty o tomtéž s různými lidmi. Co je třeba, napíšete (na spojení „co je psáno, to je dáno“ asi něco bude) a pošlete do světa díky technologiím. Zdravím vynucený home office vám umožní popřemýšlet i nad vlastním bytím a připustit si, že některé lidi je třeba ze života vymazat a věřit na boží mlýny. Jako jo, místy se mi chce jejich jména vykřičet do světa, protože si nic dobrého nezaslouží. Ale jak napsalo jedno moudré děvče z Brna: „Hrášek v mrazáku funguje.“ 😊
Těšení se
A teď se vlastně už docela těším. Až budu mluvit a chodit ven a vídat se s těmi, co za to stojí. Až budu cestovat a to, co vidím natáčet, fotit a zachycovat písmem. Až budu mít pocit, že svět je i přes občasná a někdy dost dlouhá období ztracenosti v pořádku, stačí jen otevřít dveře a rozběhnout se. Štěpánku, pravou! 😊
Commentaires