Záměr? Vylézt na všechny nejvyšší hory tuzemských pohoří. Doba splnění? Záleží jen na mně. Důvod? Hory jsou krásné a klidné. Říká kluk, který už pár vysokých kopců zdolal. Blízký kluk. Luž jsme vyšlápli spolu.
Před cestou odpovědný nákup, krájení okurek, paprik i rajčat a balení do batohů i jídelních krabiček. Dvoudenní výlet, který víc než fyzické síly prověřuje psychickou odolnost. Už tolik let. Taky schopnost chodit nahoru na horu po náročném večeru.
To tak vyrazíte to Jítravského dvorce a v bydlení jménem Pension Pivnice po otestování všech tamních piv si dáte závod v běhu na místním parkuru. Koně už tam nejsou, překážky ano a taky námi čerstvě vymyšlená 100metrová dráha v nahřátém písku. Jedno, kdo vyhrává (alespoň mně, muži to mají jinak), společný čas je nejvíc. Po tečce v podobě rumů Plantation s několika Pinneaply a Original Dark v hlavě se vydáváme na kutě. Načerpat síly před ranní cestou. Že se
moc nespí, netřeba psát a jak by řekl PíCí, vytrénovaný od dvou dcer, může za to on. „Nejkrásnější,“ taky říká o nočním spojení, protože tak to prostě je.
Ráno u snídaně znovu potkáváme „pohádkovou babičku“. Ženu, s kterou jsme si povídali večer před tím. Na krku má velký přívěsek strom života. Nepila s námi prý proto, že se rozešli s přítelem a byla by smutná. A to nechce, protože jak se člověk chová, to přitahuje. Jenže není čas ztrácet čas. Dává nám tipy na výlety v okolí a vzájemně si přejeme štěstí. Po intenzivně blízkém ránu a troše práce se já a on vydáváme do Mařenic.
Odtud pěšky na 793 metrů vysoký Luž, nejvyšší horu Lužických hor. Cestou několik zastávek a voda nejen v přehradě. Déšť nevadí, je krásných 30 stupňů s mírným větrem v lese. Malinké bloudění, když zmizí zelená turistická značka, podpora místních podnikatelů pivem a jídlem v tamních hospůdkách, skoro romantické houpání poblíž sochy žáby. A konečně vrchol Luže s rozhlednou, kterou v pátek v poledne máme úplně pro sebe. O vysmátých „škrtících“ fotkách, které nahoře na hoře pořizujeme, se od PíCí dozvídám opatrné: „Jako… moc nám to sluší, že bychom spolu byli šťastní?“
Cestou zpátky k autu se koupeme nazí v přehradě. Naděje se jmenuje. Snad abychom smyli trávu po válení sudů a našli … naději.
Bude přívětivá jako Luž? S krásným výhledem, kouzelnou viditelností, tichem dvou blízkých lidí, vůní nadcházejícího deště a čistoty zatím málo objevených lesů? Díky, že můžeme. Dny, které stojí za to žít.
Comments