top of page
  • Obrázek autoraŠtěpánka Filipová

Nahoru na horu 3 - Praděd

Aktualizováno: 10. 12. 2021

Záměr? Vylézt na všechny nejvyšší hory tuzemských pohoří. Doba splnění? Záleží jen na mně. Důvod? Hory jsou krásné a klidné. Říká kluk, který už pár vysokých kopců zdolal. Blízký kluk.


PRADĚD


Poprvé v Jeseníkách. Na Praděd. Má 1 491 metrů nad mořem. Hotelu Červenohorské sedlo nelze nic vytknout, je přesně tak prima, jak píšou na internetu. Jen musíte trefit správnou cestu tam.:-)

Google mapy jsou někdy, slušně řečeno, originální. Nebo autoři tras s napětím (a černým humorem) čekají na zpětnou vazbu od nebožáků, kteří po zanesených cestách jedou. Tak tady je:


Do Loučné nad Desnou pohodička. Tam první odbočka. On-line navigace ukazuje 14 km za 16 minut. Chyba lávky. Lesní cesta v mlze. Hlína, kameny, listí, klacky, díry. Tak úzká trasa. Vzhůru do kopce. Špatný směr na rozcestníku, Google ukazuje 20 minut navíc. “Otoč se,“ řeknu si: „Lesem v noci déle už ne!“ Kola vpravo končí v pangejtu. Dopředu nejde vyjet. Tma. Les. Mlha. Neříkala jsem to už? Klíííd. Jenže! Nikde nikdo. 21 hodin na panelu v autě. V rádiu hrají morbidní song. Vylézt ven, podívat se na podkluzující podvozek. Úzko, tak úzko mi je.


Naštěstí! Dozadu se dá odcouvat. A vyjet. Nekonečných dalších 20 minut do výšky v terénu mezi stromy. Pár metrů před výjezdem z lesa značka: „Pozor závora!“ Naštěstí je otevřená. Z mlhy vystupuje velká budova. Parkuju. Taška na rameno, utřít orosené čelo, se vstupem do objektu nasadit úsměv… pardon… nasadit respirátor.:-) I přes pandemicky zakrytý obličej očividnou hrůzu v mých očích přehlédnout nejde. Slečnám na recepci líčím cestu. Reakce? „A k nám vede tak krásná asfaltka!“


Klepat se přestávám po dvou čajích s rumem. Hezké místo, milí lidé, snídaně od 7:30 h. S předsevzetím přijít na ni mezi prvními a poté se vydat prozkoumat Praděd.

Pak už všechno v nejlepším pořádku. Výborný pokoj i snídaně, vstřícný personál, pohodoví hoteloví hosté i lidé, co se stejně jako já v sobotu vypravují na nejvyšší horu Jeseníků.


A protože mlčící asociální skořápka zůstala na předchozím výšlapu, dostává se mi zajímavé povídání už v hotelu s místním dobrodruhem: „Tady musíte vidět tolik míst, je to tu moc hezký. A což teprve, když vyrazíte k nám do Beskyd!“ Přiznávám se ke dvěma dřívějším výstupům na Lysou horu a nadšeně souhlasím s tím, jak moc skvělé vrcholky jsou.


Cestou na Praděd svítí sluníčko. 11 km po vrstevnici, podzimní barevné listí začíná získávat vůni blížící se zimy, kouzelné výhledy. Ostřejší tempo kvitují dva muži, nabízejí: „Pojď s námi.“ Chvilku si povídáme a po přiznání, že ještě potřebuju bloumat sama, vydáváme se s přátelským pochopením každý po svých.

Údolí s chatou Švýcárna láká k zastávce. Tak malebné, s prvními ledovými květy na zlatozeleném pozadí, vůní dobrého jídla a pití linoucí se z pootevřených dveří. Po cestě zpět, slibuju si.


Dalších několik kilometrů. První sníh tam, kde na turistickou trasu, po které přicházím, navazuje silnice k vysílači. Pak neradostné přiznání: Norské předpovědi jsou tak přesné.“ Všude kolem mlha. Ale - zcela do minuty, jak Norové predikovali - kolem poledne slunce razantně proráží neprostupnou šedou oblohou!

Na pár minut se nabídne bílý vysílač na vrcholku Pradědu v celé své kráse. Objeví se na zasněžené stráni s nebesky modrým pozadím a nádechem zimy. Skoro jako Hra o trůny. Vizuálně i fyzicky hmatatelné vědomí proměnlivosti dění a vlastních osudů.

Rychle krásný okamžik vyfotit! Uloveno. Pár snímků než všechno znovu mizí v mlze. Možná proto, abych zkřehlé prsty schovala do rukavic a víc si uvědomila, že nejen krásu si musíme zasloužit. Viď, PíCí?

62 zobrazení

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Kommentare


bottom of page