Z textů a povídání si zpravidla pamatujeme to, co je nám blízké, chceme číst či slyšet nebo nám to chybí. Bývá to stejné s lidmi.
V rychlém světě hledáme protějšek, který nás doplní, pomyslně uzavře, s ním budeme celí.
Když to tak není, upínáme se nejdříve k tomu, že jde o nedorozumění. Pak druhého omlouváme.
Pak brečíme sami doma. Nakonec se na chvíli zvedneme a zbytek odvahy věnujeme snaze dosáhnout změny k lepšímu.
Pravděpodobnost, že ten, kdo vás opustil, náhle prozře, je však stejná, jako že do vás nabourá kosmická loď.
Tak si city zakážete. Což je o drobet složitější v případě, že si z poslední debaty s NÍM nejvíc pamatujete větu: "Já jsem si tě zakázal."
ความคิดเห็น