Dívala se nepřítomně před sebe. Usmívala se. V náručí držela kytici růží. Sytě žlutých a rudých. A i když nebyla klasicky krásná, výraz z jiného světa a vnitřní spokojenost propůjčovaly její tváři zvláštní kouzlo. Všichni v metru ji nenápadně pozorovali. Magneticky je přitahovala. Sama si to vůbec neuvědomovala. Myšlenkami byla zřejmě u toho, kdo jí daroval květiny.
Jako by se čisté city mladé slečny pozitivně přenesly na celý vůz. Lidé si pomáhali do dveří i ven, uvolňovali místo kolům i kočárkům, ochotně radili cizincům na výletě, dělili se o noviny, a když se někoho ve večerní špičce dotkli víc, omluvili se s opravdovou pokorou a smyslem pro ohleduplnost.
Ve stanici Kobylisy děvče vystupovalo. Zářila ve dveřích. Snad čím dál tím víc. Ne už pouze pro sebe. Oči zaměřené na nástupiště, chvilka hledání... Až se dívka s růžemi hmatatelným štěstím úplně rozsvítila: "Ahoj lásko, jaký jsi měla den?"
PS: Neptejte se mě, jak dlouho jim to vydrželo. Na pohádky už nevěřím. I když rudé růže, kolo i kočárky mám ráda.:-)
Comments