top of page
  • Obrázek autoraŠtěpánka Filipová

Culící se vesmír

Aktualizováno: 3. 5. 2021

Smát se sami sobě může být léčivé. Třeba tomu, jak se opakovaně chováme jako rozumu zbavení, když jsme zamilovaní. Pokud však růžové brýle spadnou, uvědomíme si, že jsme připomínali nesvéprávné bytosti. Tak odlišné od lidí, kterými skutečně jsme.

Usmíváme se taky, když pozorujeme bezprostřednost malých dětí. Chce se nám - hlavně nenápadně - přidat se k jejich řádění. Nečekaně změnit směr na ulici, rozběhnout se ke stromu přes křižovatku, zkusit se vykoupat v kaluži nebo vyšplhat skluzavku nahoru. Jakýkoliv ztřeštěný nápad je přece tak báječný! A což teprve, když hlasitě křičíme, ležíme na zádech a máváme nohama i rukama ve vzduchu! :-)

Řehtáme se (v duchu, samozřejmě) taky v případě, že v práci po milionté řešíme stejnou věc. Jen lidé, které musíme přesvědčovat a dostrkat ke kýženému cíli, se mění. Na dlouhé debaty a zdůvodňování, proč to nejde a že to dřív bylo jinak, už nemáme trpělivost. Tak se občas sebereme a uděláme to sami.

Legrační, kdyby to tak fungovalo i s pořízením potomka. Příroda je však nekompromisní. Doufejme, že ví, co dělá. Když k početí chce dva.

Jen - přiznejme si to - nepodezírá každý z nás vesmír, stvořitele či přírodu (jak kdo chce), že se šalamounsky kření či dokonce chechtá, když pozoruje, co my, lidi, ve vztazích provádíme?...
1 zobrazení

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Rozběhnout se

Comments


bottom of page