Je hezké dívat se na vodu. Jak plyne. Nikdo ji k ničemu nenutí, sama od sebe se posouvá vpřed. Zcela nenápadně postupně upravuje okolí. Tak, aby se jí co nejlépe proudilo. Pomalu, citlivě a něžně… Skoro by se dalo říct, že kamínky, půda, rostliny, cokoliv dalšího, se tekoucím kapkám rády vzdávají. Těší je, že se mění. Neustrnou.
Život by měl být změna. I když to někdy bolí. I když se někdy sami zmrazíme, protože z dalšího pohybu máme strach. I když málokdy víme, zda cesta, po které se vydáme, je správná. Nic však není černobílé, ani dokonalé. Nic není stálé, ani běžné. Nic není úplně dobře, nebo jen špatně.
Důležitá je rovnováha. Srovnání se sami se sebou. Kontakt a přízeň lidí, kteří nás berou takoví, jací jsme. A my je.
V dobrých časech spolu skáčeme radostí, smějeme se kdykoliv a kdekoliv, podnikáme neuvěřitelná dobrodružství, na která se dlouho vzpomíná a která přinášejí originální hlášky. Když je ouvej, vzájemně se podržíme, utřeme si navzájem slzy, či pofoukáme bolavá místa, když nám někdo ublíží. Nesoudíme se, stojíme při sobě, děj se, co děj.
Buďme za blízké lidi vděční. Nejsou samozřejmostí. Navíc je paradoxně někdy od sebe odháníme, protože se za svou slabost a nedokonalost stydíme. Je to škoda. Mít rád se vším totiž nebývá časté. Měli bychom si toho vážit. A užívat si to. Oplácet stejně … každý den.
Děkuji, děkuji, děkuji.
Comments